Jak jsme si popsali v minulém díle o kouření nargilé, je to v podstatě obřad. Nejde jen o to sedět a dýmat, ale všechno to začíná již u přípravy. Zacházení s vodní dýmkou má svá specifika a někteří majitelé ji opatrují více než oko v hlavě. U nás se s tím ani až tak nesetkáte, ale na východě Země je to něco jiného. Nargilé se zde dědí z generace na generaci, kupují se také pěkně drahé, takže rozbít ji je vlastně pro majitele pohroma. Prostě nenapravitelná škoda. Vy si na tu svou rozhodně musíte pořídit takovou speciální tašku. Nestojí hodně a je konstruována tak, aby byla nejcitlivější část dýmky pěkně v bezpečí.
Část této tašky je tedy polstrována, takže je sklo chráněno. Taška by také měla mít kapsičky na další části vodnice, aby se nepoztrácely. Takže pokud k někomu jdete, jednoznačně dejte všechny části do tašky. Rozhodně si neříkejte větu, že je to jen za rohem. I na krátké trase vám může šíša upadnout. A nosit ji v igelitové tašce je snad přímo hřích. Nu a pak je třeba věnovat pozornost celému obřadu kouření vodní dýmky. Pozor, každý má rituál trochu jiný a pokud jste host, nestarejte se, proč a co domácí pán dělá. Ptát se ho můžete až potom. O tom, jak zapálit vodní dýmku by dalo napsat hned několik knih.
V pojetí rituálu je to slavnostní věc, na kterou se však u nás moc nedbá. Každý někam chvátá a tím to všechno kazí. Právě příprava a zapálení nargilé totiž k rituálu patří a plným právem. Naši kuřáci by se měli jít poučit někam na blízký východ nebo do Asie. Tam je to všechno o něčem naprosto jiném. Ale zase je pravdou, že jsem nemohla navštívit větší počet domácností, nebo kroužků kuřáků. Mimochodem, právě nargilé byla původně určena pouze ke kouření opia. Ale pššššt, nikomu to raději neříkejte. Pokud vodnici ještě nemáte, tak doporučuji její zakoupení. Klikněte na odkaz zde a už si můžete vybírat tu, která se vám bude líbit.