Italská pizza. Pochoutka, kterou musíte prostÄ› ochutnat, pokud budete v Itálii. Ale víte, že vÅ¡echny pizzy v Itálii nejsou stejné? PrávÄ› naopak. DÄ›lí se na nÄ›kolik typů. Můžete si vybrat tedy pÅ™esnÄ› takovou, jakou máte rádi. AÅ¥ už máte rádi pizzu s tlustými okraji, s tenkými, mÄ›kÄí, kÅ™upavou…vybere si každý.

NejÄastÄ›ji se pizza dÄ›lí na dva základní tipy. Římská pizza a neapolská pizza. Není jasné, která tu byla první. Historie pizzy totiž sahá hodnÄ›, hodnÄ› do minulosti.

Římská pizza je charakteristická svým drobivým tÄ›stem. Je to ta nejslavnÄ›jší pizza v celé Itálii. Její kÅ™upavost polahodí vaÅ¡emu jazyku. TÄ›sto je tenké a kÅ™upavé, okraje velmi tenké. TÄ›sto na pizzový základ se vyrábí z hladké pÅ¡eniÄné mouky, vody, droždí, soli a samozÅ™ejmÄ› nepostradatelného olivového oleje. Kulatého tvaru a tenké vrstvy tÄ›sta se dosáhne pomocí váleÄku. PeÄe se déle než neapolská pizza, aby se v troubÄ› vysuÅ¡ila a dosáhlo se tížené kÅ™upavosti.

Na římskou pizzu už si poté můžete dát, co uznáte za vhodné. SamozÅ™ejmÄ›, nejznámÄ›jším základem je rajÄatová omáÄka. Na ni si Italové rádi dávají mozzarellu, rajÄata, bazalku, různé druhy sýru, Å¡unku a podobnÄ›.

A co tedy neapolská pizza? Zatímco v Itálii je nejznámější pizza římská, ve světě je naopak nejpopulárnější právě pizza neapolská.

Na rozdíl od římské pizzy, je tÄ›sto neapolské pizzy mÄ›kké. Kůrka je vysoká a mÄ›kká. TÄ›sto se vyrábí ze stejných ingrediencí, jako římská, ale neobsahuje žádný tuk, takže žádný olej Äi nÄ›co podobného. PeÄe se významnÄ› kratší dobu než římská pizza.

NejznámÄ›jším druhem neapolské pizzy je Margherita a Marinara. Margheritu tvoří rajÄatová omáÄka, Äerstvá rajÄata, mozzarella a bazalka. Marinaru tvoří rajÄatová omáÄka, Äesnek, oregano o olivový olej. Jedná se o jednoduché pizzy, které jsou ale vynikající, a neurazí žádného milovníka této italské pochoutky.

U nás máme do značné míry vsugerováno, že v bezpečí a pohodlí jsme doma. A čím více se od domova vzdálíme, tím více problémů nás může potkat. Ale věřte mi, že pokud jde o cestování do Jižní Afriky, bude to zřejmě přesně naopak. Doma v Evropě si odbudete to nejhorší a v JAR už vás pak nepotká nic horšího.

Což si můžeme ilustrovat třeba na letišti O. R. Tambo v Johannesburgu. Jistě, toto letiště a johannesburské předměstí Soweto jsou asi jako nebe a dudy, ale přesto na tomto letišti nepoznáte to, o čem koluje vtip, proč končí johannesburské espézetky písmeny GP. Protože je toto město Gangster Paradise.

Jenom tak namátkou:

• Na letišti v Johannesburgu vás při příletu nejspíše čeká neskutečně dlouhá fronta lidí před pasovou kontrolou. Ale věřte mi, že tady přesto projdete pasovou kontrolou dříve než v případě několikanásobně kratší fronty na letišti Charlese de Gaulla v Paříži.
• Na tomtéž letišti budou nejspíš toaletní černoši naznačovat, že byste jim mohli dát nějaké drobné. Ale není jim třeba cokoliv dávat, jde o bezplatnou službu. A na rozdíl třeba od našich placených toalet tam dotyční skutečně celou dobu šůrují podlahy a dezinfikují, takže je člověk svolný i nějaké ty drobné dát.
• V přízemí johannesburského letiště si bez větších problémů vyměníte nejen měny považované u nás za konvertibilní. A pokud si uschováte doklad o výměně, vymění vám jejich zbytek před odletem zase na původní měnu. A dokonce to tady funguje i poměrně rychle. Na jihoafrické poměry bleskurychle.

Ale jednu poměrně nepříjemnou záležitost vám přece jenom zmíním. Jste-li kuřáci, pak počítejte s tím, že je v odletovém prostoru jen jediná kuřárna, a to ve Smoking Lounge. Kde vás personál bude nutit, abyste si něco objednali. A s oblibou zapomínají vracet i docela velké drobné ze zaplacené částky. Což tu z toho zřejmě dělá ten nejvýnosnější zlatý důl ze všech, co jich v Johannesburgu je.

Chcete-li někdy někam letět letadlem, samozřejmě můžete. Chce to jen nemít neopodstatněný strach, a naopak mít letenku a přehled o tom, co si lze do letadla vzít a co ne. A i na tom posledně zmíněném hodně záleží. Nejspíš by vás sice pustili do letadla i tehdy, když byste se dostavili ke kontrole se zavazadlem plným toho zakázaného, ale až poté, co by vám to zakázané sebrali. Bez diskusí.

V letecké přepravě to není jako ve vlaku nebo autobuse. A i když byste se i v přepravních podmínkách pozemních dopravců dočetli, že si tam nesmíte brát to či ono, ve vlaku nebo autobuse se na to vesměs tak nekouká. U letadel je to ale jiné. Tam je toho zakázaného mnohem víc a při bezpečnostní kontrole jsou na letištích neúprosní. A nelze spoléhat na benevolenci, i když je skutečností, že to na každém letišti vypadá a funguje trochu odlišně. Namátkou mě napadá, jak jsem pípal v bezpečnostním rámu ve Frankfurtu, zatímco v Praze a na jihoafrických letištích to ani nepíplo, jak mi při přestupu v Mnichově zabavili z příručního zavazadla zapomenuté nůžtičky na nehty, které mi prošly v Praze, nebo jak dítku v jihoafrickém Východním Londýně dovolili vzít si do bezpečnostního prostoru a pak zřejmě i do letadla i plechovku s limonádou, poté, co ho ‚přeprali‘, aby mohli onu plechovku zrentgenovat, čehož se ono dítko zřejmě bálo v domnění, že mu ji chtějí sebrat…

Ale žerty stranou. To, že si do letadla něco nesmíte brát, je opodstatněné. Bohužel. Jsou předměty a materiály, jimiž byste mohli klidně i jen nechtěně zavinit komplikace a třeba i fatální nehodu, a to i když nejste teroristy. Nějaké ty magnety by mohly potenciálně negativně ovlivnit řízení letadla, tlakové nádoby by se mohly chovat podobně jako bomby, hořlaviny by si mohly usmyslet, že vzplanou, nebo by se vypařovaly a mohli přidusit osazenstvo letu, s chemikáliemi je to podobné. A ani nevinné tekutiny vám do letadla nepustí, stejně jako ostré předměty a imitace výbušnin a zbraní, o výbušninách a zbraních skutečných už ani nemluvě, abyste dejme tomu nepojali úmysl letadlo napadnout, unést nebo třeba i zničit, jak už se v minulosti stalo. A chybami se lidé učí.

A tak nechte nežádoucí věci doma. A stříkací pistolku si vezměte radši až do vlaku.